Jak si panička zlomila kotník a mnoho měsíců bylo špatně.

Někdy se to prostě všechno po.... Nejen v člověčím životě, ale i mém psím. A tak Vám o tom dnes napíšu. Já vím, psal jsem už minule, že panička nestíhá a že se budu starat o blog já, Hugo! Jenže to jsem nevěděl, co všechno se může stát a že se na rok odmlčím. 

Panička si minulý rok v říjnu zlomila kotník. Zlomila ho tak, že nezůstala jedna kostička celá a musela na operaci. A protože jsme bydleli spolu jen sami dva, tak to byla pro nás oba katastrofa. Mě odvezli z vesničky pod horami do Ostravy do paneláku na sídlišti. Tam se o mě staral od paničky syn. Byl hodný, ale nebyla to prostě panička. A ta Ostrava, to sídliště! Musel jsem být na procházkách jen na vodítku, vůbec jsem se nemohl proběhnout. A ještě jsem u sebe neměl paničku. Byl jsem moc smutný. Tak smutný, že jsem z toho dostal úplné deprese.  A panička? Ta na tom byla ještě hůř. Nejdříve v nemocnici na operaci, pak v rehabilitačním ústavu šest týdnů a na nohu se nemohla postavit až do ledna letošního roku. A samozřejmě se jí po mě tak stráááášně stýskalo, že to nemohla vydržet. Pořád přemýšlela, jak to udělat abychom byli zase spolu v našem domečku. Zdálo se to nemožné, protože nemohla chodit, jen o berlích s jednou nohou ve vzduchu. A v domečku v zimě se musí topit. A topí se dřevem. A dřevo musí někdo přinést. Taky se musí vařit. A hlavně já potřebuji taky aspoň na chvilku každý den ven. Povím Vám, zapeklitá situace. Jenže my chtěli oba děsně moc a tak to panička vyřešila. Přivezla mě z Ostravy domů. To jste měli vidět to setkání. Nikdy nic lepšího jsem nezažil! Byl jsem tak šťastný, že jsem paničce slíbil, že jí budu ve všem pomáhat a budu se sám venčit a budu nejhodnější Hugo na světě. A taky jsem byl! 

Trvalo to moc dlouho než panička byla fyzicky úplně v pořádku a začala se mnou chodit na procházky do lesa tak, jako kdysi. Psychicky však na tom byla hodně špatně. Vůbec jí nešlo pracovat, vymýšlet nové věci, háčkovat.... Prostě neměla  žádnou energii. Až začátkem léta se zdálo, že je vše na dobré cestě. Bohužel přišla rána největší. Paničce na konci léta zemřela maminka. Byla sice nemocná, ale nikdo nepočítal, že se to stane tak rychle. Jak už jsem psal na začátku. Těch mnoho měsíců bylo opravdu na nic.

Dnes je už téměř konec října a zdá se, že to všechno nejhorší máme za sebou. Panička se dokáže hodně smát, pracuje a chystá nové věci na Vánoce. A já? Já jí samozřejmě pomáhám a jsem ten nejhodnější pejsek na světě. Moje panička si totiž nejhodnějšího pejska na světě zaslouží.

Haf!