Dřevěný čáp a jak to všechno začalo.

Jak vznikla tradiční značka Mrozci? Přečtěte si příběh zakladatelky.

Všichni dnes znají létající zvířátka a ptáky na zavěšení jako krásné dekorace do dětských pokojíčků. Spousty jich samozřejmě dnes již najdeme na trhu jako kopie, či kopie kopií :). A jak to bývá, originál je jen jeden a za každou firmou či podnikáním stojí příběh zakladatele. Ať už je jakýkoliv, vždy odráží hodnoty, na kterých byla firma nebo podnikání jedince vybudováno. Takto vzniká značka, kterou jednou budete, nebo nebudete mít rádi. 

Co vlastně tyto hodnoty tvoří během cesty, kterou každý zakladatel nebo podnikatel musí chtě nechtě podstoupit? Co obnáší takové budování značky, či dokonce lovebrandu? Jeho vlastní obchodní tým? Jeho dobrá účetní? Marketing? Skvělý produkt? Většinou jsou to také nezbytné součásti úspěchu. Avšak ty pravé hodnoty píše sám tvůrce značky. Jeho úspěchy a neúspěchy, jeho pády a ponaučení, odhodlanost to nevzdat, trpělivost a tvrdá práce. A to nejdůležitější – láska k tomu, co děláte.

Přesně tak by se dal ve zkratce popsat příběh Moniky Mrózkové, (spolu)zakladatelky značky Mrozci, dříve známé Kezorm. Přečtěte si příběh, který svérázná podnikatelka, milovnice přírody, ručních řemesel a hlavně milá dáma s jiskrou v oku popisuje v našem rozhovoru. 

Píše se rok 1989. Tam se zrodil nápad.

Moniko, popiš mi, jak začal příběh Mrozci?

Já byla asi od mala vždycky rebel. S mým otcem jsem si moc nerozuměla. Jako malá jsem se ho bála, pak, někdy od 14 jsem se ho bát přestala a v podstatě v 17 jsem odešla z domova. Dostudovala jsem gymnázium, v 18 jsem se vdala a ze severní Moravy jsem se přestěhovala do východních Čech. To bylo ještě za komunistů a s mužem jsme pracovali jako správcové sokolovny v Kostelci nad Orlicí. Já u toho ještě pracovala v místní knihovně. V únoru '89 se nám narodil syn a my už tenkrát začali tak nějak podnikat, tehdy ještě na povolení národního výboru. Můj tenkrát ještě manžel vyrobil prvního létajícího čápa, který se po revoluci stal naprostým hitem. Ale než se tak stalo, tak jsme koupili v okrese Ústí nad Orlicí starý obrovský statek, kam jsme se přestěhovali. Byli jsme tedy dva a syn, kterému byl rok. V té době jsme sami dva v podstatě rozjeli firmu. 

Tak jak po revoluci nikde nebyly na nic fronty, tak na čápy v sobotu stávala fronta v Praze v jednom obchodě. Obchod se jmenoval jednoduše "Dřevěné hračky".

To zní jako témeř pohádkový příběh dobře provdané dívky z Moravy se slibnou budoucností. Opravdu to bylo po revoluci tak jednoduché? Jaké byly začátky podnikání?

Dřevo jsme si nechali nařezat u souseda a můj muž pak na jediné vrtačce vše obrousil, vyvrtal a zkompletoval celý výrobek. On byl vlastně autorem designu téměř všech dřevěných zvířátek a ptáků. Já pak vzala velkou tašku plnou čápů a jela do Prahy, už teda po revoluci, čápy prodávat. Sama na Karlově mostě a taky nabízet do obchodů, které v té době vznikaly. Čáp se stal takovým hitem, že během roku jsme postavili dílny, nakoupili stroje a zaměstnávali přes 20 lidí. Tak jak po revoluci nikde nebyly na nic fronty, tak na čápy v sobotu stávala fronta v Praze v jednom obchodě. Obchod se jmenoval jednoduše "Dřevěné hračky", pak se rozrostl na Český národní podnik a dnes je z něj známá "Manufaktura". Ten boom trval asi 2 roky. Pak jsme výrobu rozšířili o další létající ptáky, zvířata a jiné výrobky. Otevřeli jsme také v Žamberku na náměstí  "Obchod U Matěje". Byl to obchůdek s dřevěnými hračkami a byl známý po celé České republice. Opravdu k nám jezdili nakupovat lidé i z Prahy a tehdejší starosta Žamberka do něj vodil všechny důležité návštěvy :). To byly ty krásné devadesátky :). V těhle letech jsme dodávali naše výrobky do obchodů po celé České republice a do spoustu zemí v Evropě i mimo ni. Namátkou Slovensko, Německo, Rakousko, Dánsko, Holandsko, Anglie. A pak taky ještě Japonsko, Izrael a USA. 

Nečekaný zvrat

Budu se opakovat. Pohádkový příběh úspěšného rodinného podniku, kterému se velmi rychle podařilo expandovat do světa. To není úplně běžný příběh podnikatelů v 90. letech. Plánovali jste otevřít nějakou pobočku?

Vše fungovalo perfektně, já se starala o obchod, muž o výrobu. Do doby než muž přišel na nápad, že se přestěhujeme do USA a otevřeme tam pobočku. Takže, i když já moc nechtěla, syn taky ne (bylo mu skoro 10), nakonec jsme to udělali. Když se dívám zpátky, tak naše manželství už moc nefungovalo, muž mně podváděl, já o tom nevěděla, v podstatě se mně snažil dostat někam pryč, abych o jeho přítelkyni nevěděla. Nakonec se vše samozřejmě provalilo a došlo k rozchodu a pak i k rozvodu. Dodnes si pamatuju, jak jsem po Vánocích v Čechách zastlala postele, sedla se synem na letadlo do USA a už nikdy jsme se domů spolu nevrátili. Já až teď před 3 lety.

To je obrat o 180°. Jak jsi to sama se synem v USA, bez podpory, zvládala? Kdekdo by to ,,zabalil” a vrátil by se domů, třeba pro pomoc přátel či rodiny.

V rámci rozchodu jsem si mohla vybrat, zda se se synem vrátíme do Čech nebo ne. V USA jsme byli legálně celou dobu. Čekali jsme na Green card, kterou nám ale ve finále nedali, protože se po pádu dvojčat úplně změnily podmínky. To jsme tenkrát nevěděli a mysleli si, že Green card dostaneme. Syn už zpět nechtěl, zvykl si tam a tak jsem s ním zůstala v USA. Takže v rámci majetkového vyrovnání jsem byla postavena před situaci, že mi muž pošle nějaký počet hraček, já najdu prodejny a prodám je. Už si to množství nepamatuji, ale po odběru toho nějakého určitého množství jsem měla podepsat převod mé poloviny nemovitostí, které jsme vlastnili spolu, na něj. Dnes nechápu, že jsem na něco takového přistoupila. Že jsem zůstala sama se synem v cizí zemi bez prostředků, bez rodiny a s vidinou, že když mi přijdou hračky, že je musím prodat, že jiná možnost není. Na druhou stranu to byla výzva a se synem jsme zažili tolik, co málokdo. Objeli jsme spolu všechny státy v USA autem (kromě Havaje a Aljašky), viděli úžasné věci po celé Americe, našli mnoho krásných obchůdků, kde jsme naše výrobky prodali. Syn jezdil se mnou a u toho studoval základní a pak i střední školu doma. V USA s tím nebyl problém, Home school je tam běžná. Musí se udělat vždy jen nějaké závěrečné zkoušky, pohovory a testy. Takže nám trvalo téměř tři roky než se nám podařila vybudovat síť galerií po celých USA a majitelé těch galerií si začali sami volat a objednávat. To byla obrovská výhra a zdálo se, že konečně budeme vydělávat, protože vesměs všechny peníze šly jen na režii a pak taky právníkům na vyřízení green card. Mimochodem, za peníze právníkům bych měla v USA krásný dům :). No a protože u mně nikdy nemůže být nic jednoduché, tak můj ex řekl, že už nic nepošle, dokud mu nepodepíšu převod nemovitostí, i když mi stále ještě dlužil nějaké hračky. No a já nesouhlasila. Jednoduše, dokud nebudu mít to, na čem jsme se domluvili, tak nic nepodepíšu. A v ten moment byla veškerá moje práce k ničemu, protože on už opravdu nic neposlal. Kromě jiného, tady v Čechách to šlo od desíti k pěti, protože obchodu se po změnách již nedařilo tak, jako dříve.  

To nezní jako úplně příznivá situace. Neumím si to představit. Jak jsi to tedy řešila?

Zůstala jsem ze dne na den bez příjmu, tak jsem chodila uklízet a u toho jsem začala háčkovat. Musím říct, že i v tomto oboru jsem byla mile překvapena, protože  moje výrobky byly v jednom z nejvíce vydávaných časopisů pro ženy a také ve vánočním vydání v televizi na kanálu HGTV. Což je velice populární kanál o bydlení, zahradách a podobně, po celých USA. Tuto radost ovšem vystřídal zamítnutý legální status a neudělení green card. Takže v podstatě vše bylo v háji. Já nějakou dobu ještě v USA zůstala, ale pak už to nešlo. Vrátila jsem se do Čech bez peněz, bez syna (byl už dospělý a zpátky nechtěl), americké kontakty mi v Čechách začaly být celkem k ničemu a protože jsem žila na Floridě, tak navíc ještě bez krásného počasí a oceánu. Žila jsem tam 12 let. Realita v Čechách byla ze začátku strašlivá. Neměla jsem nic, kromě baráku o který se nikdo dlouhá léta nestaral, nikdo v něm už nebydlel spousty let a hlavně mně tam ex nepustil. Po revoluci jsem už nikdy pod nikým nepracovala a bylo mi 45 let. Chtěla jsem být chvíli u rodičů než se postavím na vlastní nohy. Ovšem to bohužel nešlo. Protože jsem v Čechách dlouho nežila, navíc se vracela do rodného města, kde jsem nežila od svých 18 let, tak tam nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. V té době jsem na tom byla fakt blbě. Taky mi chyběl syn. Tenkrát jsem chtěla vážně umřít. Byl to strašný rok. Nakonec jsem se z toho všeho vymotala, začala jsem nejdříve pracovat jako pečovatelka u starých nemocných lidí. U toho jsem háčkovala, oprášila pár kontaktů v Čechách a obnovila i kontakty z USA. Stále jsem měla e-shopy založené v USA, tak to všechno dohromady na uživení stačilo. Popravdě mně ale nejvíce štvalo, že nefungují ty hračky. Pořád jsem věřila, že se k tomu vrátím, i když jsem neměla potuchy jak.

Podpora okolí, zdá se, nebyla vůbec příznivá. Kde se najednou může vzít tolik situací, které mohou doslova pohřbít podnikatelský sen? 

Spousta rodin projde lepším i horším obdobím a u nás to nebyla výjimka. Někdy jsem postrádala přízeň rodiny ve chvílích, kdy bych jí opravdu uvítala, ale některé věci nejde naplánovat, můžeme to nazývat třeba smůlou. Člověk prostě nezažívá jen samé příjemné věci. Někdy vás to semele tak, že nevíte kudy kam. A pak se to zase zlepší a stabilizuje.

V případě mého syna jsem zažila takových situací několik. Ta poslední nejhorší, byla, když si zlomil páteř a nad ránem mi volali z nemocnice, že je to moc vážné, že mu hrozí smrt či kompletní ochrnutí. Nakonec ho lékaři dali dohromady, syn chodí a je celkem v pořádku. V nemocnici pak potkal svou životní lásku. No a protože nejen filmy končí happy endem, tak dnes to již není jen synova přítelkyně, ale i manželka.

,,Vím, co je pro mně v životě důležité.”

Takže, dalo by se říct přes všechny okolnosti, jsi všemu čelila s odhodláním svůj sen nevzdat. Co bylo Tvým největším hnacím motorem? Co Ti drží jiskru v oku?

Abych to tak nějak shrnula, tak mou největší láskou byl vždy můj syn a psi. Proto mám Huga. A je pravda, že jsem měla to štěstí poznat pár skvělých lidí a výborných přátel. A taky je pravda, že mám děsně ráda život, že jsem procestovala kus světa, že jsem zažila tolik věcí a dobrodružství jako málokdo a že i když to tak někdy možná nevypadá, tak jsem dnes velmi spokojený člověk a hlavně vím, co je pro mně v životě důležité. Možná o tom všem jednou napíšu knihu. :)

No a protože karma je karma, tak ten kdo chtěl vše nemá nic a já se před třemi lety vrátila zpět na místo, kterému jsem říkala domov a kde vše s hračkami začalo a asi i skončí. 

Takový je můj příběh ve zkratce. 

Děkuji, Moniko, za rozhovor.